Ať již chceme nebo ne, smrt je součástí lidského života a v domovech pro seniory se se smrtí přirozeně setkáváme. Poslední dny a týdny před smrtí jsou náročné, a to jak pro člověka, který končí svou životní pouť, tak i pro jeho okolí. Důležité je však brát smrt jako přirozené završení života, které je pro každého z nás nevyhnutelné, a dotyčnému při jeho odcházení ulevit a ulehčit.
Člověk, jehož životní pouť se blíží konci, se odvrací od okolního světa, který ho přestává zajímat, a namísto toho se obrací dovnitř – do svých myšlenek a pocitů. Člověk bilancuje, vzpomíná, ohlíží se za svým životem. Na venek to může působit tak, že jen pospává - spánek začíná převládat nad bděním, v této fázi umírající zpracovává mnoho důležitých věcí. Když je vzhůru, pak nemá takovou potřebu mluvit. Přestává také chápat čas v tom pojetí, v jakém ho znal dřív. Samotný čas ho může činit neklidným – mnohdy si pokládá otázku, kolik času mu ještě zbývá. Neklid je přirozeným průvodcem umírajícího, v některých dnech sebou může na lůžku házet, snažit se odejít či škube prsty. To je znamení, že ztrácí spojení s naším pozemským světem a je to normální. V posledních dnech může nastat vzepětí všech sil, člověk, který byl již na lůžku pasivní, může zkoušet vstát, má najednou velkou chuť k jídlu, chce se podívat ven.
V posledních dnech se zhoršuje prokrvení, snižuje nebo naopak zvyšuje tělesná teplota, zrychluje nebo zpomaluje dech. S umíráním často souvisí bolest, a to nejen psychická, ale i fyzická. Proto je třeba tuto bolest tišit vhodnými léky, pokud člověku zbývá několik posledních dnů, nezaslouží si je prožít v bolesti.
Člověk, který je na konci své životní cesty, tuto skutečnost většinou velmi dobře tuší. Je proto dobré s ním hovořit upřímně a pravdivě. Chlácholení „ty tu budeš ještě za třicet let“ mu nepomůže, naopak – protože tomu sám nevěří, ztrácí tím důvěru i v ostatní. Uzavírá se do sebe. Protože ztrácí kontakt s naším pozemským světem, může se stát, že bude mluvit z cesty. Do této jeho nové reality je vhodné se zapojit, nevymlouvat mu ji. Důležitý je především kontakt umírajícího s jeho běžným životním okolím, s nejbližší rodinou. Komunikace může probíhat různě – i neverbálně. Leckdy stačí místo slov jen lehký stisk ruky, dotyk, nebo pouhá přítomnost nejbližších v místnosti. Umírání je složitý proces, v němž se uzavírá mnoho záležitostí. Je dobré se s dotyčným včas a citlivě rozloučit – pokud tak neučiníme, umírající nemůže uzavřít jednu ze svých záležitostí, což mu v odchodu může bránit a on se trápí. Završení jeho životní pouti je událostí, která k životu patří. Je to bolestivá, ale nutná součást života. Zpříjemněním posledních chvil můžeme odcházejícímu poskytnout poslední nemalou službu.
Marlo Morganová: Poselství od protinožců
