V rámci moderních metod péče o seniory (především ty s Alzheimerovou chorobou) začínáme u biografické péče, při níž získáme formou rozhovoru se seniorem a jeho rodinou cenné informace z jeho života. Tyto informace jsou zásadní pro další práci – díky nim dotyčného doprovázíme při cestě jeho kompletním životním příběhem. Společně je zapisujeme do biografické knihy.
Biografická kniha je kniha obsahující životní příběh seniora; soubor informací, v nichž je obsažen pozitivní potenciál klienta, jeho zachovalé schopnosti a dovednosti, jež je nutné podporovat a také využívat pro zvládání denních činností.
Biografickou knihu sepisujeme a doplňujeme po celou dobu práce se seniorem. Její tvorba nikdy nekončí, vždy se můžeme dovědět víc o jeho životě, někdy i mimoděk při zcela nesouvisejících činnostech. Je to vlastně taková autobiografie, příběh života – a divili byste se, kolik zajímavostí může nabídnout příběh obyčejného, veřejnosti zcela neznámého člověka. Biografická data, která nasbíráme v rámci tvorby biografické knihy, jsou samozřejmě velmi osobní a soukromá. Proto je personál vázán mlčenlivostí.
Tím, že známe biografii člověka a detaily z jeho života, můžeme dobře přizpůsobit a individualizovat péči o jeho osobu. Jednak se můžeme při rozhovoru vyhnout připomínání životních traumat, jednak nacházíme vhodná témata k rozhovoru, a jednak se vyvarujeme neosobním otázkám typu „Jak se vám vede?“ Díky tomu senior vidí náš skutečný zájem o něj, probudíme v něm větší vůli povídat si s námi a aktivně spolupracovat. Budujeme si s ním přátelský vztah založený na úctě a důvěře a společně v jeho režii pracujeme na tom, co je opravdu cenné – důstojný život.
Každý člověk je originál, každý má svůj vlastní životní příběh. Jeho znalostí dokážeme seniorům lépe porozumět a doprovázet ho. Abychom ho mohli co nejlépe integrovat do péče v našem zařízení, musíme znát jeho životní příběh, jeho návyky, prožitky a zvyky. A tím, že tohle všechno známe, můžeme mu poskytnout individuální péči, která je mu ušita na míru.
Tenhle pojem zní hodně odborně, ale jeho vysvětlení je vlastně docela jednoduché. Znamená přizpůsobení okolí člověka tomu, co pro něj bylo v jeho životě normální. Výrazně to pomáhá lidem s Alzheimerovou chorobou, kteří tápají ve světě okolo sebe. Krátkodobou paměť postupně ztrácejí a pamatují si jen to, co se stalo v jejich mládí. Náš dnešní svět je pro ně neznámý, často jim připadá děsivý. Nechápou, co se to okolo stalo, proč je svět najednou tak moderní. Proto, aby se jejich stav nezhoršoval, je vhodné přizpůsobit péči o ně tak, aby se cítili dobře. A dobře se cítili ve svém mládí, ve „svém“ století.
Jejich normalitu stanovuje rok získaný jednoduchým výpočtem:
Například člověk narozený v roce 1938 má své období normality v roce 1963. V tomto období intenzivně prožíval zakončení důležité vývojové fáze, v němž se v jeho psychice vytvářely a formovaly strategie, jak zvládat zátěž, stres a ztráty.
Z principu normality vychází také požadavky na zařízení pokojů, úpravy společných prostor Domova, kuchyněk, společenských místností a terapeutických zákoutí. Jde o to, aby senioři nebyli dezorientováni, aby se v maximální možné míře zachovala jejich schopnost orientace v čase, místě a prostoru.
Nejde však jen o prostředí – výpočtem nalezené normální období je potřeba dát do historických, politických, regionálních, kulturních a společenských souvislostí. Ptát se, co bylo pro generaci seniorů, o kterou pečujeme, normální a obvyklé. Jaké měli morální povědomí a hodnotový systém, zvyklosti, rituály a tradice. Pokud tomu všemu naši péči o ně přizpůsobíme, pomůžeme jim dostat se do světa, který jim je blízký, udělat věci okolo nich „normální“ a je zase šťastné.
Fotografie na této stránce byly převzaty z webu tomhussey.com s laskavým svolením autora.
